Černé slunce z pohledu Rebeky-Nováček(1.kapitola)

23. února 2010 v 9:05 | Maci
Proč?" sklopila jsem oči od zrcadla. Krása byla snad jediná výhoda. Nenávistně jsem přejela pohledem po té zlaté kleci, kterou mi Aro věnoval. Hezký pokoj, skoro komnata, ale já jí nechci. Nechci být upír. Chci umřít, ale jsem nesmrtelná. Ironie osudu.
"Jedinečná." Zasmála jsem se tomu slůvku, kterým mě Aro často nazývá. Ale proč? Já o to nestojím. Neměla jsem nikdy do Itálie jezdit. Znovu a znovu jsem si v hlavě přehrávala tu chybu.
Tak co, kam by ses ráda podívala, Rebeko?"usmála se na mě maminka. Už jí bylo přes čtyřicet, ale stále vypadala dobře. Byly prázdniny, léto vystřídalo jaro. Sluneční paprsky se snažil dostat skrz závěsy. Konečně našlo skulinku a protáhlo se dovnitř. Tancovalo na mém obličeji a házelo po něm krásné odlesky. "Rebeko?" vytrhla mě maminka ze zamyšlení. Otočila jsem se na brášku. Rukou si stínil, aby ho slunce neoslepovalo. Asi nesdílel mé nadšení. Kývla jsem na něj, aby řekl své přání první, i když máma vyzvala mě. "Asi na jinej kontinent, nevytáhl jsem paty z Ameriky. Hm, tak asi Evropa. Ale je mi to celkem fuk, hlavně nechci celou dobu trčet doma." "Dobře, to je dobrý nápad." "Já bych se ráda podívala na nějaké památky a architekturu, přece jen nesmím zanedbávat školu." "Ságra, neblázni, dyť sou prázdniny." "Davide, myslím, že by ti prospělo, kdyby ses naučil něco z dějin, tvoje známka z dějepisu by mohla být lepší. Ale máš pravdu. Rebeko, na tu školu se dostaneš, neměj strach, užij si volna." Vzdychla jsem, já jsem tak velkou sebedůvěru neměla. Chtěla jsem být architektka, ale bylo těžké se na školu dostat. "Co třeba Španělsko?"usmála se maminka. "Já bych chtěl Francii nebo Itálii, maj tam super zmrzlinu."usmála jsem se bráškově děckosti, tvářil se dospěle a důležitě, ale stále to bylo jen dítě. Už no bylo skoro jedenáct. Já byla ta starší a rozumnější. Už mi bylo patnáct, hezký věk. "Rebeko, co myslíš? Francie nebo Itálie?" "Hm…Tak asi…Třeba Itálie." "Dobře, podíváme se do Toskánska, tam jsem si vždy přála zajet."
Kéž bych řekla Francii, David by mohl ohrnovat noc nad šneky a maminka vzdychat, když bychom stoupali po schodech Eiffelovky. Ještě jednu lidskou vzpomínku jsem si v hlavě promítala, ale byla velmi nepříjemná. Právě jsme byli ve Volteře, starodávné městečko. Náměstí bylo překrásné, upoutala mě především kašna, neodolala jsem a sedla jsem si na její okraj, vytáhla jsem blog a tužku a načrtla jsem si jí. Bráška běhal po náměstí a plašil holuby. Maminka fotila. Věž s hodinami byla úžasná, přemluvila jsem maminku, abychom šli dovnitř. Krásná průvodkyně s fialovýma očima, minisukní, tílkem toho o Volteře věděla skutečně hodně. Byli jsme mezi posledními, když jsme vcházeli do velkého sálu. Zepředu jsme uslyšeli křik. David se mi pověsil na ruku a tiskl se ke mně, bylo vidět, že má strach. Taky jsem se bála, zavřela jsem oči. Křik sílil. "Davide! Rebeko!"zaslechla jsem maminčin zoufalý křik. David mě strhl s sebou na zem a nejednou…Najednou stisk jeho ruky ochabl. Odlepila jsem víčka od sebe a zadívala se do jeho prázdných očí. Mrtvola vedle mě vypadala tak prázdně. Zalomcovala jsem s bratříčkovým bezvládným tělem, byla jsem si jistá, že kdybych se rozhlédla, viděla bych tělo mé matky. Někdo do mě praštil, velmi silně, přímo nadlidskou silou. "Dost! Přestaňte!" řekl kdosi hedvábným hlasem.
Hrozná vzpomínka, i když zamlžená. Vyvázla jsem jen taktak. Aro si - nevím jak - všiml, že jsem něčím jedinečná, že jako upír bych mohla mít dobré schopnosti. Proměnili mě, ale moc Volturiových jsem dosud nepoznala. Jen Ara a Felixe. Aro se mě řekněme ujal, říkal, že ostatní by nemuseli reagovat dobře. A Felix byl něco jako můj strážce, ale nechtěl mě ochránit, spíš abych neutekla. Bylo mi mizerně, znovu jsem se podívala do zrcadla. Kráska, která na mě hleděla, vypadala smutně, plné rty, krásný dokonalý nos, objemné lesklé hnědé vlasy, které se mírně vlnili pod tlakem větru z otevřeného okna. A oči. Ach ano, moje oči. Velké, nádherné. Jejich barva mě nepřestávala děsit, karmínové duhovky připomínající čerstvou krav. Otřásla jsem se. Oči lemovaly husté řasy. Jak už to bylo dlouho? Jak dlouho už jsem tu vězněm? Týden? Možná dva. Zabíjela jsem lidi, byla jsem netvor. Upír. Nenávidím ten pocit, ani brečet nemůžu. Nemůžu se ponořit do slastného spánku a na všechno zapomenout. Došla jsem k oknu. Slunce zářilo, natáhla jsem ruku ven. Jiskřila jako posetá diamanty. Někdo by byl rád, že je upír, já ne. Zavřela jsem okno a zamračila se na sklo, začerněné, aby dovnitř nevniklo moc světla. Nesměla jsem okno otevírat, ale tuto podmínku jsem často porušovala. Sklo se roztříštilo na milióny střípků. Kuli tomuhle mě nezabili. Ohromná ničivá síla. Podle Ara bych jí mohla obrátit proti upírům. Tuto teorii chtěl převrátit v praxi. Copak nestačí, že zabíjím lidi, musím zabíjet i upíry? Aro říkal, že tím pouze trestám odsouzené, nevinné nechá být. Šlo o to jediné pravidlo: Udržovat upíří svět v tajnosti. Nenáviděla jsem se, nenáviděla jsem celý svět. Proč já? Neměl David lepší osud? Já bych si to s ním klidně vyměnila. Povzdychla jsem si, jestli se Aro dotkne mé ruky, jsem ztracena. Už mnohokrát jsem myslela takhle, vždycky mi vynadal a nazval to mrháním, prý bych měla být vděčná, že mám tak dobré schopnosti. Klidně bych se jich vzdala. Ale to jsem nemohla, teď se mi kolem krku houpal náhrdelník ve tvaru V, což znamenalo, že jsem Volturiová. "Pro dobro upírů!"zašeptala jsem, ve snaze se troch povzbudit. Třeba skutečně můžu pomoct, to jediné mě nutilo to předem nevzdat. Aro vešel dovnitř s úsměvem na tváři. "Jsi připravená? Můžeme otestovat tvé schopnosti." Přikývla jsem. Popošla jsem k němu. Povzbudivě se usmál. Vešli jsme do hlavní místnosti. Všechny pohledy směřovaly na mě. Rozhlédla jsem se, poznala jsem Felixe a průvodkyni, která nás přivedla do spárů upírů-Heidi. Znala jsem je jen z vyprávění, většinu přihlížejících jsem si tipla. Mé oči zabloudily k andělskému obličeji. Tmavě hnědé vlasy rámovaly dokonalý obličej chlapce, kterého jsem si tipla na Aleca. Byl úchvatný. Na okamžik se naše oči střetly, hned jsem se podívala jinam. Po očku jsem se na něj ještě jednou podívala, nespouštěl ze mě červené oči. Měla jsem štěstí, že jsem se nemohla červenat, protože jinak bych byla rudá jako rajče. "Tohle je Rebeka." usmál se Aro. "Jane, můžeme začít?" "Jistě pane!"usmála se dívenka vedle Aleca. Samozřejmě jsem znala její schopnosti a dost mě děsily. Jane se na mě usmála okouzlujícím úsměvem. Bolest udeřila okamžitě, ze rtů mi unikl výkřik. Sesunula jsem se na zem. Byl to reflex, sebeobrana. Bolest přestala, Jane ležela na zemi a svíjela se v křeči. Po levé tváři se jí táhla jizva, jako kdyby se její mramorová bílá kůže chtěla roztříštit stejně jako sklo. Rána se nebezpečně protahovala a rozšiřovala. Hned jsem to utnula, ovládla jsem to. Prasklina se zacelila a Jane se přestala svíjet. Posadila jsem se a podívala se do jejího andělského obličeje, těžce oddechovala. Střelila jsem pohledem k jejímu dvojčeti, z jeho pohledu jsem nevyčetla žádnou starost o sestru, skoro to vypadalo, že se trochu usmívá. "Výborně Rebeko!"tleskal Aro a smál se. Jane se postavila a probodla mě nenávistným pohledem. Zavřela jsem na okamžik oči, abych se probrala z šoku, který pro mě mučení představovalo. Opatrně jsem otevřela oči, někdo ke mně natahoval ruku, aby mi pomohl vstát. Vzhlédla jsem a nevěřila vlastním očím. S přátelským úsměvm se ke mně skláněl Alec.

do komentů pls napiš jestlli se ti povídka líbí :)
 


Komentáře

1 ♥SwEeT_pUsSs:Y♥ ♥SwEeT_pUsSs:Y♥ | Web | 23. února 2010 v 9:48 | Reagovat

Ahojki SBénko...pořádám na mém blogu SONB<budu ráda když se přihlásíš.. =)♥
Bááj :-*

PS: povídku jsi přečtu zachvíli a okomentuju, je moc dlouhá..ale už tak tušíím, že bude určitě dobrá :)

2 Ivi & Rony Ivi & Rony | Web | 23. února 2010 v 12:19 | Reagovat

Hoj, neber to jako reklamu.
Chci tě pozvat do mé soutěže na blogu: viz web. Udělalo by mi to radost a kdykoliv ti to oplatím. Pls zapoj se. Bude to sranda.

3 *Vamp* *Vamp* | Web | 23. února 2010 v 14:27 | Reagovat

Pááni!Krásnej blog:)..Nechtěla by jsi se stát mojím Affs ♥? Odepiš na blgo děkuji..:)

4 *Vamp* [Affs ♥] *Vamp* [Affs ♥] | Web | 23. února 2010 v 15:13 | Reagovat

Děkuji mockrát:)..Jinač povídka supeer!

5 AsDeeN AsDeeN | Web | 23. února 2010 v 15:17 | Reagovat

Ahooy Děkuji za návrh na spřátelení ale tedkon končím s blogem ale Affs můžeme být na mím blogu,který se ale netýká twilight pokud ti to nebude vadit můžeš se zapsat tam x) --> www.deecullenGT.blog.cz

6 ♥twilight♥love♥ ♥twilight♥love♥ | Web | 23. února 2010 v 15:30 | Reagovat

povídku pise kamoska http://cullens-ladies.blog.cz/ kuknete.. má nádherný blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
pokud si upír pridej si to na svuj blog ...
MusicPlaylistRingtones